press

 
 

translated from the article  /30.4.2010, author Ivan Siler, papers "Liberecky denik"/:

Eliška: "When we really observe, we have to take a step out of our selves. We have to really sense, what is in front of us. Expose ourselves to the art. To be vulnerable. To put aside the desire for rationalisation. I am not intelectual. And, please, I am not conceptual artist. I am giving the space to the picture, to reveal itself to me. Who I am to interpret this or to rationalize this. The art talks by itself, if talks, and it creates itselfs, using my skills, character and body. What should the concrete picture tell to so called other people, is out of my hand. Everybody will be touched in unique way, or will remain untouched at all.!"

"Who I really care of, is the viewer. I try to encourage him or her to depend on his or hers intuitive capacity to sense. You do not need the third parties filtres. Enough to have your own. To think and to talk about the art, is not to touch it. To think about it is to completely miss the point. "

___________________________________________________________________________________

http://zivotni-energie.cz/kam-jit-kdyz-slepy-se-stal-vudcem.html

______________________________________________________________

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3187457

______________________________________________________________

http://www.ddmtrinec.cz/Content/Files/Akce%201/Akce%201/Napsali%20o%20n%C3%A1s/myly_javorovy.pdf

__________________________________________________________________________________

Milan Kozelka /teoretic of art, performer/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Kozelka

speaking on vernissage of exhibition in the university student club K4 in the centre of Prague:

I'd like to welcome you to the vernissage of Eliška's exhibition.

At every vernissage, the curator speaks about where is the art coming from, the stage in which the artist is, the topic she is dealing with, how successful or unsuccessful she is, the context... Here, we will not speak about this...Honestly I do not like vernissages, because, in our barbarian times, they are just a substitute for the richness.........Art is in a breakthrough in phases and ceremoniousness is excluding art from the daily life experience. And art, if it wants to stay as an art, has to find its way to normal daily life through very a spiny process...(…..)……….(…...)...Eliška is using a classical techniques, one can see, that she knows how to paint, and that she has the basics of drawing. One can see clearly that she is finding herself....and it is clear, that she will be finding herself for a long time.....For contemporary curators and contemporary art theorists, her art would not be an actual and contextual.. For contemporary theorists, what is in the room next door would be interesting. I am in the visual artist world for about forty years.I have been the witnessing czech and international art scene....What is next door, was created by the protagonists of the third wave of conceptual artist in Czech republic....I can tell easily, that it is a stupid fake....It is not even an student tease, that is easily little bit stupid. It was made by people, which should take care about the Bienalle at Venezia for Czech republic. Fortunately these people will not také care about the Bienalle. Eliška works is incomparable with the horror in the room next door...because that is not art and this  is. And I wish to Eliška to stick with art for following time...

 

.4.2011, autor: Ivan Šiler

Grabštejn – Dva odlišné přístupy výtvarného zaujetí, které však spojuje totožný způsob komunikace. A to komunikace působením obrazu. Výsledky takovéhoto svébytného tvůrčího partnerství ukazuje společná výstava Elišky Ďuríkové a Terezy Reichové, studentek ateliérů klasické malby na Accademia Di Belle Arti v Carraře a grafiky II na Akademii výtvarných umění v Praze. Pod výmluvným názvem Řečeno obrazy jsou od prvního dubnového víkendu díla obou výtvarnic k vidění v nově otevřené podkrovní galerii hradu Grabštejn.

Na výstavě jsou prezentovány práce s většinou figurální tématikou - a to malby a kresby Elišky Deváté, a kresby a grafiky Terezy Reichové – především v technikách litografie a mezzotinty. „Rády bychom ukázaly, že působení obrazem je poloha živá i v mladém umění a návštěvníci výstavy zde mohou sami rozhodnout, zda byla výstava opravdu Řečena svými obrazy nebo zda byl její název jen klamavou reklamou,“ shodují se obě.

Jak však Tereza Reichová současně dodává, jakýkoliv text o výstavě či komentář je třeba vnímat jenom jako doprovodný prvek k vlastním ukázkám prací, které by měly v duchu názvu výstavy hovořit samy za sebe a samy sebe sdělovat. „Samosdělnost obrazů je vlastnost, která byla považována za samozřejmou ještě před půl stoletím.

Dnešním trendem je však přístup opačný, kdy je i ke klasickým obrazům třeba přistupovat z konceptuálního úhlu pohledu. Pokud to svému pozorovateli nedovolují, bývají většinou označeny za nepochopitelné nebo nemající myšlenku. A to aniž by se bralo v úvahu, že existuje i jiný druh komunikace, než je běžná výměna informací zvukem nebo symbolem – a to bezprostřední působení – samosdělnost obrazu,“ říká Reichová.

Z jejího pohledu každým obrazem cosi působí, avšak nedefinovatelnost tohoto působení můžeobčas navozovat pocit, že k žádné komunikaci nedochází. A proto v takovém případě zdůrazňuje: „Ve skutečnosti, ale každý obraz hovoří – pouze jazykem, kterému člověk hledající i v obraznosti jenom její informační obsah, často odvykl naslouchat.“

Nepřemýšlet, nemluvit, ale vnímat

Kolegyně Reichové, Eliška Devátá představuje na Grabštejně figurální kresby a malby, které vznikaly v průběhu uplynulých osmi let, a práce směřující k abstrakci z posledních měsíců. „Při komunikaci s divákem se snažím o to, aby se spolehl na svoje vlastní, intuitivní nazírání - aby se na obraz díval svýma očima a ne skrze filtr interpretací třetích osob. Přála bych si, aby lidé o těch obrazech tolik nepřemýšleli - a možná - ani zbytečně nemluvili, ale aby se na ně dívali,“ svěřuje svůj tvůrčí přístup. Neboť jak současně dodává:

„Když něco opravdu pozorujeme, musíme poodstoupit sami ze sebe. Vnímat, co je před námi. Nechat na sebe obraz působit. Odložit touhu po racionálním chápání a škatulkování. Způsob, kterým tvořím, proto není konceptuální ani intelektuální. Nechávám prostor obrazu, aby vznikl sám a snažím se obrazu, který se rodí, nepřekážet. Kdo jsem já, abych obraz interpretovala nebo konceptualizovala - obraz hovoří sám za sebe, pokud hovoří a tvoří sám sebe skrze mě. To co má konkrétní obraz říct ostatním lidem, není v mých rukou. Každého osloví jinak, a nebo vůbec.“

 

 

How can you understand my work without having a working grasp of its

context? :-)